Nevedu bleskovky, sonb, řetězáky ani jiné bejkárny a už vůbec nemám KlÁsNý bLoGíSeK! Majlí, HSM a jiné zrůdky pohřbívám zaživa, jejich obdivovatele požírám při plném vědomí, prášek z jejich rozdrcených kostí používám jako make up a jejich popel šňupu místo kokainu. Budiž navěky zatracen ten, kdo reklamu zde narvati hodláš!
DesignReklamyVzkazy AutoroviNávštěvní KnihaKolegovéWebyKontakt


Když jsem ještě přežíval

6. února 2011 v 9:26 | Venom |  Paměti pana Joana
raven avatar3
Jednoho dne jsem se nudila a bylo mi smutno. Možná bych mohla říct, že jsem se cítila neskutečně sama, ale jak se může cítit sám člověk, který má stálou společnost, byť nedobrovolnou. Joan se na to nemohl dívat a tak mi začal vyprávět své paměti. A já jen seděla a trpělivě naslouchala. Hlas z onoho světa.

Bylo to v dobách, kdy jsem potřeboval prachy na fet a do konce života mi zbývalo jen pár let. Tehdy jsem to ještě pochopitelně nevěděl. Zkrátka - nejlepší léta za sebou, nejhorší ještě zdaleka nepřicházela. Jelikož jsem si neuměl představit den bez své dávečky, souhlasil jsem i s naprosto šíleným plánem...

"Tak už konečně vyklop vo co go Borisi, jinak se ti na to vyseru!" zaprskal jsem a natáhl dehet z cigarety Marlboro s takovou silou, že mi z ní zbyla jen polovina. Zbylé osazenstvo drželo huby.
" Nebuď tak nervní Joane. Mám svoje důvody, proč ti to říct až na místě."
" Jsme na místě kurva. Jestli mi okamžitě neřekneš na co se jde, tak ti nabodnu prdel támhle na ten sloup a přísahám, že slast to zrovna nebude!"

Sloup se jen tyčil do výšky a mlčel. Mlčel stejně jako ti dva kluci co byli s náma. Byli to jen pubescenti, kteří si chtěli přilepšit. Ale vcelku posránci. Prostě pozéři, hrající si na drsné týpky, kteří se přestávali cítit cool tím víc, čím víc jsem mluvil. Protože já si na nic nehraju, nemám silácké kecy a když je mám, tak je myslím zatraceně vážně. Což věděl i Boris.

"Ok. Tak já ti to teda řeknu." zatvářil se, jako kdyby mě bral na milost.
"Dostal jsem tenhle tip od spolehlivýho zdroje. Je to sklad s dámským spodním prádlem. Prostě tutovka."

V ten moment se mi udělaly mžitky před očima. Pokoušely se o mě mrákoty. Ten buzerant si dělá prdel ne?!
"Borisi! Ty jedna vymatlaná buzno! To jako jdeme krást nějaký zasraný podprdy jen aby sis je mohl po večerech oblíkat a u toho si honit brko?!''

Nastalo hrobové ticho. Puberťáci se tvářili vystrašeně, neboť jsme museli v tu chvíli budit dojem úchyláckejch únosců mladých klučíků. Sice byli šíleně oškliví a poďobaní na to, abych je mohl pást, ale to jim v tu chvíli nejspíš nedošlo. Boris se na mně podíval jak na naprostýho kreténa a s ledovým klidem pokračoval.

"Hovado. Na jednu z těch podprsenek bys vydělával jako poctivej brigádník v rozmezí od dvou týdnů až jednoho roku. Je to luxusní záležitost. Kupujou si to výhradně zlatokopky."
Trochu jsem se tedy uklidnil. Nebude to tedy žádná vloupačka u vietnamců. Ale stejně si to nedovedu moc dobře představit.

"Fajn. Takže luxusní prádlo." procedil jsem skrz zuby. "A co s ním jako?"
"Joane, jsi blbej nebo chovanej hlavou dolů?"
"Drž hubu a řekni mi jakej máš plán."
"Jednoduchej. Ten sklad je ve sklepě. Hned za rohem je docela maličký okýnko, který rozflákáme, jeden z nás se protáhne a začne to prádélko házet do pytlů. My ostatní  zůstanem nahoře. Potom toho podavače vytáhneme ven a opatrně, aby nás nikdo neviděl, nahážem ty sračky do auta. A odjezd."
"Tak nevím kdo je tu chovanej hlavou dolů." ušklíbl jsem se. "Ty si vážně myslíš, že to bude tak lehký jo?"
"No jo Joane. Plnou hubu keců ale sám bys nevymyslel nic."
"Nic neříkám. Uvidíme jak to půjde." zatvářil jsem se dotčeně.

Znovu jsem si chtivě prohlédl ten sloup. Přišlo mi to naprosto šílené. Můj fotr mi vyprávěl, že kdysi takhle s kámošem ukradli pěknejch pár kousků džínů. Ale to byla úplně jiná doba. Přišli na to vlastně náhodou. Nikdy nic neukradli. Jenom ta příležitost... Příležitost dělá zloděje. Ale tady je všechno jinak. Tady dělá zloděje touha po fetu. A to naprosto mění situaci.

Bylo devět hodin večer. Byl pátek a já se myšlenkama neubránil na tu spoustu mejdanů, co teď někde probíhá. Na ty lidi, co do sebe lámou alkáč a jiný úžasný látky. Myslel jsem na toho blondáčka Martyho, kterej má obličej jako andílek a přitom je to jen obyčejná děvka. Taky teď někde kalí. Já ho mohl přefiknout, nebejt týhle pitomý akce. S dámským spodním prádlem. Fuj.

Vyrazili jsme do té ulice, kde mělo bejt okénko vedoucí do skladu s luxusníma posrávačkama. Já a Boris vepředu, ti dva kluci za námi.
"Kdo ti vůbec dal tenhle tip?" šeptnul jsem směrem k Borisovi.
"Jeden bezdomáč. Za krabku cigaret."
"Snad ne posera Joe?"
"Přesně tak. Posera Joe."

Posera Joe byla známá postavička. Jeho obvyklým majetkem byl ušmudlanej kulich, v jedné ruce lahváč, v druhé hůl, o kterou se při chůzi opíral. Nikdy v životě nepracoval, vymýšlel jen levárny. Znal okolí naprosto do detailu. Věděl kdy který krámek zavírá, věděl kde mají dovolenou, jací lidé jdou zrovna na šichtu. K policajtům se choval pokaždé uctivě. Sám nic neukradl. Prostě se mu ne nadarmo říká posera. No hele, vono to má víc důvodů ta přezdívka, ale ta druhá verze je natolik nechutná, že o tom fakt nechci mluvit. Hlavní pro nás je, že to tu zná víc, než normální člověk, který zde vyrůstá od dětství. Spousta lidí si totiž myslí, že je posera Joe blázen. A tak si před ním už ani nedávají pozor na jazyk. No a mezi námi... v týhle čtvrti není nikdo svatej.

Tok mých myšlenek ustal, protože jsme stáli před tím přitepleným okénkem. Bylo zatraceně úzký. Boris i já jsme celkem dobře rostlí. Chlapi jako hory. Teda Boris je poněkud obtloustlej, to já jsem pěkně sexy a samej sval. V té době jsem neměl tušení, že zakrátko ze mě bude troska. Nikdo by mě na feťáka netipoval.

"No." pravil Boris. "Tak tady to je."
"Hm nekecej." zabručel jsem.
"Jak vidíte, okénko je moc úzké. Já ani Joan se tím neprotáhneme." pravil ten teplouš směrem k pubescentům. Konečně jsem začal chápat, proč vybral je. To oni se měli vloupat dovnitř a všechno co štípnou podávat nám!

Klukům se moc nechtělo. Bylo na nich znát, že nám moc nedůvěřují. Já však vzal oba dva pěkně kolem ramen a řekl jim, že to nevadí.
"Chápu maličký, že ty a tvůj kamarád máte sevřené prdelky. Do ničeho vás nenutím. Pořád se dá vycouvat. Můžeme jít ke mně domů a pěkně si ty vaše stažený zadečky užít. Hmmm?" usmál jsem se jak nejkouzelněji jsem dovedl. Kdyby byli ti klučíci přihřátí, určitě by mi neodolali. Ovšem nebyli. A tak jeden z nich jen plaše pípnul:
"Dobře, já se tam teda spustím."

Nemusím vám vysvětlovat, že já na jeho místě bych si zvolil jinou možnost.

Já a Boris jsme si zapálili a sledovali ty dvě děcka, jak se snaží vymlátit okénko, aniž by udělali moc velký kravál. I když tahle ulička byla slušně zapadlá a v okolí stejně nikdo nebydlel, opatrnosti není nikdy nazbyt. Zanedlouho se ten větší a hubenější z nich spustil dolů. Ozvalo se žuchnutí. Hned potom příšernej kravál, protože ten debil tam porazil nějakej věšák nebo co. Kleknul jsem na všechny čtyři, a čuměl do té tmy. Už už jsem se tomu dementovi chystal říct něco pěkně vod plic, když v tom mi ten hajzl posvítil baterkou přímo do ksichtu. Zamžoural jsem a než jsem ho stačil nazvat hovadem, mrsknul mi po držce nějaký kalhotky.

"Heeej! Mám to! Našel jsem to!" zavolal na nás, jako kdyby učinil objev století.
"Zatracenej kokote, tos musel..." a víc jsem nedořekl. Začal řvát alarm. Okamžitě jsem vyskočil na nohy a podíval se na Borise, co s tím chce jako udělat. Vyměnili jsme si pohledy a rozhodli se pro obvyklé řešení. Když se něco posere, tak se halt musí někdo obětovat.
"Co budeme dělat?" začal panikařit ten kluk, co s námi zůstal venku.
"Co by?" řekl jsem. "Vytáhneme ho a jdem do prdele, času máme dost než přijdou fízlové."

Trochu násilím jsme donutili toho menšího kluka aby se položil na zem a natáhl ruce do temných hlubin. Jeho kámoš se ho opravdu chytil. Ovšem až příliš pevně. Začal stahovat kamarádíčka pěkně sebou. Ten se neměl čeho chytit, ani jak se zapřít. No a my ho prostě jenom pustili.

Byl opravdu komickej pohled na ty nožičky co se třepaly ve vzduchu, než také zmizely v hlubině. Pochopitelně za pekelného řevu a dalšího kraválu. Já si to však moc neužil. Boris a já jsme museli zdrhat. Z objektu naproti se vyřítil nějakej připitomnělej hlídač, celej žhavej opepřit si nudnou noční šichtu. Řval po nás, že jsme zloději. Jak neoriginální.

Naštěstí máme dost rychlý nohy. Ani jsme neběželi směrem k našemu autu. Prostě jsme jen tak namátkou řízli několik zatáček pěškobusem a vydechli si, když za náma nikdo neběžel. Opřeli jsme se o jeden barák a vydýchávali se. Naše kuřácký plíce nejsou zvyklý na takovej záhul. Když jsem konečně popadl dech, začal jsem prskat.
"Dooobrý Boriiis, výborný Boriiis! Skvělej nápad! A ti smradi nás určitě naprášej!"
"Joane nebuď jak debil. Co jim řeknou? Viděli nás poprvé a ještě byla tma!"
"Řeknou jen - Dva úchylácký buzeranti - a to stačí." zabručel jsem.
"Hele Joane, sice tahle akce nebyla nic moc, jo uznávám, byla hodně trapná, ale něco z toho máme!" nasadil Boris jeden ze svých tajemných obličejů.
"Tak to mi kurva řekni co." pobídl jsem ho.
"Boris se zářivě usmál, z kapsy vytáhl ty kalhotky, který mi jeden z těch puberťáků mrsknul do ksichtu."
"Borisi..." nasadil jsem naprosto rezignovaný tón a mé oči se proměnily v úzké, nenávistné čárky.
"Heheh... nejsou bombový? Co myslíš Joane? Budou mi slušet ne? S podvazkama a tak..."

Víc nedořekl. Vrazil jsem mu jednu po papule a Boris se poroučel k zemi. Přemýšlel jsem co dál. Pátek večer... noc je ještě mladá... Marty... blonďáček... submisivní...

Vyrval jsem Borisovi ty kalhotky a zamířil do svého oblíbeného baru. Měl jsem štístko. Obsluhovala ta sympatická barmanka, kterou bych asi sbalil, nebejt gay. Nasadil jsem smutný kukuč, ze kterýho zatím roztekl každej homosexuál a heterosexuální žena.
"Bonnie, nemám na útratu. Dám ti luxusní prádélko, co stojí jmění. Co ty na to?"
Bonnie naštěstí byla barbína se vším všudy. Znala snad všechny módní značky, co něco znamenaly. Podle abecedy, i pozpátku. Okamžitě poznala, že tohle stojí majlant. Souhlasila až příliš ochotně, ale to mi bylo celkem fuk. U baru se mnou totiž seděl Marty. Zabodl jsem do něj... nevím co vás napadá, zatím jen svůj osvědčený uhrančivý pohled. A víte co bylo dál...

O dva dny později jsem četl v novinách o vloupačce do skladu s luxusním spodním prádlem. Odcizeny byly prý jen jedny kalhotky, za to ovšem velmi cenné. Spočítal jsem si, že Boris měl pravdu a jako brigádník bych na ně vydělával skoro půl roku.

Začal jsem se hystericky smát.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 6. února 2011 v 9:59 | Reagovat

Dobrýýýý Boriiis :-)

Za plnej počet, tohle

2 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 6. února 2011 v 10:55 | Reagovat

Velká tangová loupež nemá chybu ...

3 Mrs.Kakao Mrs.Kakao | E-mail | Web | 6. února 2011 v 11:50 | Reagovat

místama jsem si poprskala obrazovku - tak to má být >xD
dávám pět hvězdiček..

4 Shinigami Shinigami | 6. února 2011 v 13:16 | Reagovat

Naprosto neskutečně jsem se pobavila :-D Pan Joan je jako múza neocenitelný, na druhou stranu mít ho v hlavě, žádná slast :-D

5 The The | Web | 6. února 2011 v 23:04 | Reagovat

Ha, skvělé. :-D Joan opět nezklamal! ^^

Omlouvám se za ten informativní komentář. Ale vyhodnocení druhého a zadání třetího kola spisovatelské soutěže máš tady: http://povidkareni.blog.cz/1102/vyhodnoceni-druheho-a-zadani-tretiho-kola :)

6 Dragita Dragita | Web | 7. února 2011 v 0:05 | Reagovat

Tak to je fakt drsné :-D  :-D hlavně se mi líbil ten konec. Boris: Heheh... nejsou bombový? Co myslíš Joane? Budou mi slušet ne? S podvazkama a tak..."
Já z toho dostala mále záchvat smíchu :D  :D

7 The The | Web | 7. února 2011 v 9:15 | Reagovat

Já jsem svoje první drabble taky dělala to soutěže. No a teď je dělám pořád, strašně mě to chytlo. :D
Nemáš zač - pěkná úvaha, pěkné hodnocení.

8 The The | Web | 7. února 2011 v 9:20 | Reagovat

To jsem tam zapomněla napsat! :) V drabble jde jen o to tam těch pět slov požít, pořadí je libovolné. Jenom tam prostě všechny musí být.

9 Keiko Keiko | 11. února 2011 v 18:24 | Reagovat

Skvělý!! Jen tak dál, jednou Joan sepíše celé paměti ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










If you look in the mirror and don't like what you see
You can find out firsthand what it's like to be me.
So gather´round piggies and kiss this goodbye,
I'd encourage your smiles, I´ll expect you won´t cry!