Nevedu bleskovky, sonb, řetězáky ani jiné bejkárny a už vůbec nemám KlÁsNý bLoGíSeK! Majlí, HSM a jiné zrůdky pohřbívám zaživa, jejich obdivovatele požírám při plném vědomí, prášek z jejich rozdrcených kostí používám jako make up a jejich popel šňupu místo kokainu. Budiž navěky zatracen ten, kdo reklamu zde narvati hodláš!
DesignReklamyVzkazy AutoroviNávštěvní KnihaKolegovéWebyKontakt


Deprese

11. října 2010 v 19:44 | Venom |  Diskuze
Ano milá dítka. Venom má zase kecavou. A aby Venom nekecal jenom sám, připravil si pro vás další malou icovinku... Čili prostor pro zbloudilé duše, které se asi hodně nudí, když tu okouní... Téma, které by se možná zdálo aktuální právě pro podzim. Nemyslím si to však až tak docela.


Taky vás tak štve pohled na pubertální slečinky, které snad každý druhý den použijí onu otřepanou frázi: Mám depku?

Rozdíly mezi depresí a blbou náladou (nebo tedy depkou, chcete-li) jsou jasné. Jedná se o trvalý, neměnný stav, kdy vás smutek neopustí ani za týden, ani za dva týdny, ba co víc, může trvat dlouhé měsíce a jako bonus ztrácíte zájem o přátele, o své zájmy, o jídlo, dokonce je vám fuk i to jak vypadáte a nejradši byste celý den proleželi v posteli. Naopak o pití může zájem i vzrůstat, ale že nejde o čaj o páté, je nejspíš jasné. Ovšem není to nutné vyústění problémů, jenom lidé v depresích mají vyšší náchylnost páchat kraviny. Rozmanité... Napadají vás i jiné projevy deprese a případné vyústění této nemoci?

Zajímalo by mě, kolik z vás tohle zažilo. Kolik z vás tyhle pocity má a přitom odmítá navštívit psychologa, protože by mu akorát předepsal sračky, na kterých si vypěstujete roztomilou závislost. Troufáte si říct, že snad někoho takového znáte? Nebo ne? A jste si tím jistí? Kolik těch napovrch vyrovnaných lidí, je ve skrytu duše naprosto v hajzlu?

Myslíte si, že depresi může člověk zvládnout sám? Změnit pohled na svět i sebe samotného, ať už pomocí intuice nebo nastudováním informací z oboru psychologie? Nebo je zásah odborníka dříve, nebo později stejně nutný?

A jste si opravdu tak jistí, že rozeznáte kdy hraje na city svého okolí pouze otrávený depkař a kdy je člověk opravdu nemocný? Mluvte, pište, hádejte se. Prozraďte na sebe co si troufáte.

Venom bude rád, že má co číst.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rabe Rabe | Web | 11. října 2010 v 20:06 | Reagovat

o těch holčičkách co si hrají na "depku" máš pravdu, myslým že bez psychologa to moc dobře nejde zvládnout, ale zase se třeba ten člověk bojí aby z něj neudělali magora

2 Sikar Sikar | Web | 11. října 2010 v 20:25 | Reagovat

Znal jsem osobu, co měla neustále "depresi". Když jsem jí jednou řekl, že na ten její věčně smutný ksicht je takový pohled, že bych si její fotku nedal ani na cukr, měsíc se mnou nepromluvila... A rázem se to vyléčilo, protože jsem byl holt prvním člověkem, kterého to nejen krklo, ale něco jí i řekl...

3 Venom Venom | E-mail | Web | 11. října 2010 v 20:33 | Reagovat

[1]: Ten pocit kdy ze mě někdo dělá magora znám důvěrně, takže je dokážu pochopit.

[2]: To je roztomilé přirovnání :-D

4 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 11. října 2010 v 20:40 | Reagovat

Venca Dg měl nakžlivé deprese.

5 Scarlett Scarlett | 11. října 2010 v 20:41 | Reagovat

Môj názor neber vážne lebo ťa to možno ešte dostane do nepríjemnej situácie ale ja osobne si myslím že psychológovia sú len ľudia ktorí sa hrajú na to že ti rozumejú,ani zďaleka nevedia ako sa citíš a iba ti predpíšu sračky s vedlajšími účinkami presahujúce tých žiadaných účinkov.A s tým pitím máš úplnú pravdu.Možno čakáš že nakoniec poviem aj niečo k veci :) ale ja si ani nemyslím že na to existuje nejaký liek a neviem ako sa z toho dostať ale najlepšie asi bude na chvílu sa na všetko vy..bať a vypadnúť,rozmýšľať a s čistou hlavou sa problémy riešia hneď lepšie.

6 Venom Venom | E-mail | Web | 11. října 2010 v 20:44 | Reagovat

[4]: A abych se nenakazila, mám se bránit rouškou, nebo účinnou desinfekcí? :)

[5]: V pohodě, je to názor, co se psychologů týče, nemám ho nijak vyhraněný. Můj bývalý kupříkladu tvrdil, že jsou to také nemocní lidé :-D

7 Nikola Atra Nikola Atra | Web | 11. října 2010 v 21:16 | Reagovat

Podle mě snad všichni na světě mají psychický problémy. U "depek" malých pubertálních holčinek jsou to prostě špatný nálady způsobený hormonama. Ale ty pravý deprese má málokdo. Buďto na nich vůbec nic nepoznáš, nebo je to vidno na první pohled. Ale společnej znak mají jeden, a to ten, že o tom nechcou mluvit. Takhle jednoduše se dá rozpoznat špatná nálada od dlouhodobých depresí. Co se týče psychologů, já už bych k někomu takovýmu nešla. Posílali mě tam několikrát, dělalo se mi tam z toho zle. Furt jsem si říkala, že ženská, co se mnou mý problémy nesdílí, je nemůže pochopit, nemůže mi porozumět, takže mi nemůže ani pomoct. A taky že nepomohla. Od celkem drsný šikany mi nikdo nepomohl, dokud jsem se o ty parchanty nedokázala postarat sama, a nikdo mi už nikdy nenamluví, že na světě zůstalo ještě něco, čemu se dá věřit. Měla jsem mít dlouhodobý sezení, ale nakonec se mi podařilo nějak přesvědčit svý okolí, že je mi fajn. A už jsem si tak zvykla to "fajn" hrát, že mi to ani nepřijde. Lidi nemají ani tušení. Jen někteří. A jen díky těm jsem ještě jakš takš nad vodou. Jasně, určitá odborná péče může v některých případech pomoct, ale nejlepší lék jsou lidi, co ti prostě rozumí. A když je nemáš, tak je psycholog asi jen těžko nahradí, toť můj názor podloženej zkušenostma z mý vlastní minulosti. A o tý si troufám tvrdit, že je pěkně hnusná, protože můj život hnil nějakých čtrnáct a půl roku.
A nakonec, jestli tyhle lidi rozeznám? Jo, rozeznám. Asi mám na to nějakou vypěstovanou empatii, hlavně na všechny působím takovým dojmem, že se mi chcou svěřovat. A jakmile začnou štěbetat, tak je hned jasný, odkud vítr fouká.

8 hanichka hanichka | Web | 11. října 2010 v 21:29 | Reagovat

Tak psychologové jsou podle mě v pohodě, oni, mám pocit, ti ani žádný prášky dávat nemůžou. Psychiatři, to je jiná. Chodím k jedný a jsem z toho docela špatná. Potřebuju se vypovídat, to by mi pomohlo, ale když to udělám u ní, přidá mi prášky. Připadám si jako fetka už dýl, ale teďka to dorazila, jsem se vykecala o škole a ona mi dala další, nějaký na uklidnění. Já to nechápu. Je mi 17, sakra. Ale žádnej normální psycholog v okolí snad není - říkají lidi. Já byla jenom u jedný, která furt něco kecala sama a nenechala mě mluvit. A taky jsem měla pocit, že nemluví ke mě, ale opakuje nějaký příručky jen tak do prostoru...blbka.

Moje deprese je děsná. Já to neumím popsat, ale cejtím se hrozně, osaměle, zbytečně, zoufale,...moc zle. A zároveň jsem na sebe strašně nasraná a nenávidím se, protože mám skvělýho přítele, úžasnou mamku a sestřičku, současný spolužáci mě nešikanujou. Neměla bych to zvládat? Já zároveň vím, že nemůžu, že to není moje chyba, ale prostě...nezvládám to, no. Bože, já se tak moc chci vyléčit, chci aby to bylo v pohodě...

Omlouvám se za dlouhej výlev...

9 Evil Industries Evil Industries | Web | 11. října 2010 v 21:37 | Reagovat

pomohla mi jedině práce.. nyní mi pomáhá škola.. když jsem byla rok doma, žrala jsem tuny prášků a pořád jsem byla na dně.. a teď si připadám dokonce i trochu zdravá.. psychiatra už nechodím navštěvovat, jen jsem si k němu skočila na konci srpna pro prášky na amok, jsem děsnej nervák a nová škola je pro mě naprostej horor :D no.. EMZ mi nedala možnost hysterčit sáhodlouze.. jen chvílema mě to popadlo, ale musela jsem se soustředit, abych neudělala nějakou kravinu a nějak to postupně opadalo.. a teď jsem ve škole jako úplně někdo jinej.. takže ne prášky.. ale práce.. fyzická, ale hlavně ta duševní.. a nějakej pořádnej bordel do uší :D

10 Káesko Káesko | Web | 12. října 2010 v 12:51 | Reagovat

Zvláštní to typ článku, ale dočetla jsem jej až do konce, což znamená + =D
Někdy mi lezou dost na nervy kecy poťapanejch dívek: "Jsem tlustá, mám z toho depku." nebo "Podívejte se na ten špek asi budu držet dietu" a za chvíli je vidíte cpát se marskou nebo tribitkou. Vypadají úplně normálně, jen chtějí upoutat pozornost? To nevím, ale vím, že tyhle typy vět mě dokážou dost vytočit!

11 kopretinka kopretinka | Web | 12. října 2010 v 18:00 | Reagovat

Ten typ holek nesnáším!
Myslím,že depka se bez pomoci neobejde.A ikdyž člověk nemá depku,ale cítí se delší dobu na nic,odborná pomoc není k zahození.
A někdy pomůže jen pořádné obejmutí od někoho dalšího,nejlépe od někoho koho miluješ,nebo kdo miluje tebe....
Já osobně prožívám občas dost špatná období a jen párkrát jsem se ocitla na hranici té právé depky...okamžiky,kdy bych nejraději jen někam zalezla,nevylízala z domu,přešel mě zájem úplně o všechno...já si vlastně ani nepamatuju,co mě tenkrát nakoplo jít dál.
Teď vím přesně co mě jako pohon žene dál-když je mi nejhůř,podívám se na své dvě malé děti a vím,že mě potřebujou.....potřebujou mě usměvavou,s dobrou náladou a potřebují mít pocit,že se mají o koho opřít.Oni jsou můj největší důvod žít-žít v pohodě.

Já bych toho napsala i víc,ale to už by byl asi dost dlouhý koment :-)

12 veruce veruce | Web | 12. října 2010 v 20:01 | Reagovat

Deprese byla a vzhledem k tomu, že byla, očekávám, že ještě někdy příjde. Život holt není pohádka.

Psychologa jsem se nebála, krom toho, že nic předepisovat nemůže, se ale o návštěvách rozepisovat nebudu. Ono vlastně by ani nebylo se o čem rozepisovat, jsem ten typ člověka, co si to musí vyřešit sám, dokud nepadne.

Takže ano, dle mě se z toho člověk může vyhrabat sám, záleží ale na hromadě okolností a taky na závažnosti deprese. Ti co mají těžkou většinou koncí pod Nuselákem nebo na psychině.

13 Cirrat Cirrat | E-mail | Web | 13. října 2010 v 12:10 | Reagovat

Hm, tak tohle znám. Potom, co jsem několik let v kuse vstávala s tím, že si přeju, aby mě přejelo auto, protože jsem moc velký srab na to, abych to riskla sama (co kdyby se to nepovedlo) mě takový ty lidi, co maj "depresi" štvou hodně. Ono to u mně evidentně začalo už hodně brzo na škole, a pak se to už jen vezlo.

Sharp&Shiny - jo, s tím jsem se taky pár let bavila.

Člověka s depresí od člověka s "depkou" dokážu rozlišit při delším rozhovoru nebo pozorování. A nemůžu se zbavit pocitu, že kdyby "depkaři" měli víc zájmů a víc problémů, který by museli řešit, rázem by bylo po "depce".

Z deprese je těžký se vyhrabat sám, protože člověk prostě nemá motivaci. Je zapotřebí nějaký vnější impulz a to hodně drsnýho řádu. Aby to člověka šokovalo dost na to, aby si uvědomil, že takhle už to dál nejde. Pokud má vedle sebe někoho, kdo si nebere servítky a je ochotnej mu delší dobu o hlavu mlátit, jak to vypadá s realitou, jde to snáz.

14 Bels Bels | Web | 13. října 2010 v 12:56 | Reagovat

Troufám si říct, že patřím mezi ty, kteří si depresi zažili. Ačkoliv si na to ve svých sedmnácti připadám dost mladá.
Pamatuju si, jak mi bylo, nic mě nezajímalo, dokázala jsem jen spát, nebo ležet a přemýšlet. Jíst? Pít? Koupat se? Dělat úkoly? Jít ven? Zbytečnost. Jen prázdnota a bolest uvnitř. Myslela jsem, že to nedám a že se toho nezbavím. Vlastně ani nevím, jak to přešlo. Někdo přišel a zachránil mě? Pohladil po tváři, usmál se a řekl "Jsi dokonalá"? Ne, tak docela, ale i tak se to dá říct. Bylo to lepší a lepší a já jen doufám, že se to nevrátí, i když si jsem skoro jistá, že ano a tleskám si za to, že zatím ještě pořád ne.
Psycholog mě napadl, ale nemám s tím žádné zkušenosti. Platí se za to? Zatáhne do toho rodiče? Co bude po mě chtít? A psychiatr? Bůh ví, jaký otupující prášky mi předepíše.
Jak říkám, odešlo to samo, sama jsem to nezvládla, ale pomohli mi z mého okolí, aniž by si to uvědomili. Dá se to zvládnout, ale když už to trvá až moc dlouho a je to horší a horší, je lepší volat o pomoc, než zbytečně umřít... Naštěstí (?) jsem tehdy neměla odvahu.

15 Keiko-chan Keiko-chan | Web | 24. října 2010 v 12:35 | Reagovat

Hele Venom, ani netušíš, jaks mi padla do noty. Zrovna totiž čtu knížku o depresi, která se mi dostala do paciček čirou náhodou a zcela zadarmo a protože jsem člověk zvídavý chtěla jsem o téhle nemoci vědět víc. Zatím jsem se dočetla, že je několik druhů této nemoci, může to být akutní deprese, chronická deprese, nebo deprese při bipolární poruše (maniodeprese-manické stavy střídají depresivní stavy). Ta kniha je založená na vlastních zkušenostech lidí s depresí. A jestli se dá zvládnout o samotě? Jednoznačně ne. Četla jsem například příběh člověka s maniodepresí, který si vytvořil různé postupy a cestičky tak, aby mohl přede všemi vypadat "normálně", případně někam utéct, když bude zle, takhle žil několik let, ale postupně se ta smyčka kolem jeho krku začala stahovat až navštívil odborníka. Samozřejmě to pro něj byla potupa. Když někdo uzná, že je psychicky nemocný, má to určité stigma, jedna paní dokonce zavolala "kamarádce" s tím, že má depresi. A víš, co jí na to ta žena řekla? Prý "to má dnes každý druhý prosímtě, nevyšiluj, z toho se za chvilku oklepeš". Samozřejmě, že neoklepala. Deprese trvá i roky. A z toho, co ti lidé popisovali, bych ji vážně nechtěla dostat. Ten pocit při ní se prý ani nedá popsat. Sice ji v té knize přirovnávali k černému psu, ale to není vořech, jakého byste chtěli mít doma. Jo a kdybys náhodou chtěla počíst (nebo někdo tady) Ta kniha se jmenuje Putování s černým psem-Život s depresí. Určitě vám to vyjede na googlu a až ji dočtu, hodlám ji darovat knihovně, stejně mě nic nestála a věřím, že nemocným pomůže. Pomůže pocit, když člověk není sám. A jestli někoho takového znám? Ano, moje kamarádka brala antidepresiva. Toť konec.

16 Žabina Žabina | Web | 2. ledna 2011 v 1:13 | Reagovat

V mé rodině je několik jedinců, kteří depresemi trpí. Je to tím, kde a s kým žijí. No a já to taky doma nemám zrovna lehké, ani v práci a trápí mě i jiné věci, ale nevím, jestli bych nebyla moc agravační, kdybych řekla, že depresi mám i já. Spíš dysthimii, ale k psychologovi fakt nechci, ztratila jsem v ně důvěru..

17 megiiiii megiiiii | Web | 19. března 2011 v 16:37 | Reagovat

Já si netroufám odhadnout jestli je to u mně stav deprese nebo jenom smutek, ale na tom přece něak nesejde ne ? Ať už depka nebo jen smutná nálada - obojí osobu trápí.

Já bych se se vším vypořádala líp, kdybych měla kámoše na který je spoleh ale to je v dnešní době moc velkej požadavek. Každej se radši stará sám o sebe, holky v mým věku hovno vědí co je život, protože se jim všechno donese až po rypáček a když zakňouraj že něco chtěj tak to samozřejmě ihned dostanou.

No a pak mečej že jsou v depce, protože jim máma nedala na boty, nebo jim nenapsal frajer s kterým předevčírem na párty prožívaly milostný chvilky na hajzlíkách.
Takže podstatnej rozdíl mezi depkou a smutnou náladou je asi závažnost problému, jinak to vyjde úplně na stejno...

18 Fearless Fearless | 12. dubna 2011 v 22:39 | Reagovat

Ano,myslím si,že mám ...
Možná jsou to jenom zbytky mé doznívající anorexie,ale myslím,že deprese opravdu mám.
Už dobré tři měsíce. V poslední době se k tomu přidaly i halucinace.Po mých zkušenostech s psychology už ale k žádnému nechci ... :(

19 Melancholy Queen Melancholy Queen | 8. května 2011 v 2:57 | Reagovat

Sranda jak zrovna tady mají všichni zaručeně tu nejtěžší depresi. Já jsem mívala vždycky na podzim-v zimě stavy, kdy jsem večer dlouho nedobrovolně usínala s pláčem a ráno se s pláčem budila, venku mi přimrzaly slzy, ve škole i doma se všichni smáli nebo zlobili, protože jsem jim nemohla říci, co mi je, a okolní nepochopení to vše jen zhoršovalo. A bylo to takové teskno, jako kdyby mi všichni umřeli a už nikdy nemělo vyjít slunce. Strašně jsem to chtěla nějak přemoct, vypudit, ale prostě to nešlo. To bylo asi od sedmi do desíti let. S odstupem času teď vím, že mi asi poprvé došlo, že opravdu nikdo není věčný, ani babička, ani rodiče, ani já. A že jsem byla moc malá, abych to úplně pochopila a vyrovnala se s tím. A postupem času to díkybohu nějak odeznělo. Ale bylo to tak silné, že to opravdu (né zas tolik hrdě) považuji za dětskou depresi. Nyní brečívám často, hodně, občas chci umřít, ale to jsou jen takové hormonální depky způsobené přecitlivělostí a protkané spokojenými chvílemi.

20 já | 13. července 2011 v 11:23 | Reagovat

Nejde o nejaké vychvalovanie, ale vyhovuje mi totálna anonymita, ktorú internet ponúka. Ťažkými depresiami trpím zopár rokov.
Ešte tak pre info - psychológ je ten čo sa rozpráva a snaží sa spolu s vami nájsť príčinu zo sračiek, v ktorých ste sa ocitli.
Psychiater - tomu sa chodí, keď treba lieky - je to obyčajný ,,akožedoktor,, ktorý sedí na zadku, nesere sa s nikým a ničím - predpíše vám oblbováky a nepýta sa na nič. Sem tam kontrola - ďaľšie lieky atď...
V trinástich som sa ocitla u psychologičky (školskej), kam ma poslala triedna učiteľka (zrejme bol na mňa pohľad žalostný) a ani som sa nebránila. Lenže s onou ,,milou" paní sme si nejako dooka nepadli. Poslala ma psychiatrovi, narozprávala mame všetko možné (hlavne, že sľubovala, že nič nemôže povedať - lekárske tajomstvo) dopovali ma sračkami, z ktorých som bola ešte vo väčších a tak som po pár mesiacoch, u nej skončila s tým - že to vraj nemá význam a poslala ma k ,,lepšej,, psychologičke, ktorá je odbornníčka na všetko. Otáľala som asi 5 mesiacov - nikam som nechcela chodiť, ale nakoniec som pod matkinou vyhrážkou blázinca súhlasila a nastúpila k nej na liečbu. Chodím k nej dva roky. ALE až po roku (po tom čo som sa vrátila z psychiatrie - pre pokus o samovraždu) som jej dokázala veriť. Až po takej dlhej dobe som jej dokázala povedať všetko. Na tej psychiatrii som sa priznala, že som bola dlhé roky sexuálne zneužívaná (fúú je to vónku) lenže milí doktori ma nútili to povedať matke - inak jej to povedia oni. To bola najväčšia chyba. Matka mi povedala, že som to určite chcela atď.. Žiadne objatie alebo prejavenie pochopenia. Hovno. Pri návrate domov som jej musela prisahať že to nikomu nikdy nepoviem,(ani babke, kamarátkam, doktorom) vyžiadala si, aby to v lekárskej správe nebolo, vraj sa to týka len mňa a rodičov. Najväčšia chyba. že som im to povedala. Doma sa nič nezmenilo. Do školy som sa vrátiť nechcela. Chcela som ísť na inú, ktorú som si aj vybavila. Matka ma tam posielalam nútila, ale ja som nebola schopná tam ísť (po tom čo pridrbaná učiteľka všetkým vykvákala že som na psychiatrii a úplne hovadiny) - ( prvý ročník na strednej) proste som to nezvládla. Dotiahla ma na silu k obvodnej a tá plná pochopenia (veď kto si vezme na svedomie decko po pokuse o samovražde) ma vypísala do konca školského roka. Tak som si lebedila doma, počúvala hádky, nadávky a väčšinu času preležala v tmavej izbe, v posteli. Z cvokárne som vyšla z 15 tabletkami na deň. Zreničky  a celkový pohľad bol asi ako na ťažkú narkomanku, nečudo že sa mi ľudia vyhýbali. Psychologičke som sa začala zdôverovať - NIKDY nič nepovedala mame. Dokonca sa videli raz v žiote, keď ma tam išla mama prvý raz objednať. Verím jej ako nikomu. Proste je to jediný človek , ktorého mám. Ktorý ma dokáže pochopiť, veľa vecí vytuší a vie, aj keď jej ich nepoviem. Nikdy mame povedala, že som sa zase porezala alebo niečo také. Presne to je u mňa najväčší problém. Sebapoškodzovanie. Režem sa už 5 rokov, občas mám prstávku, inokedy aj niekoľkokrát denne. ľutujem, že som s tým začala, pretože z tých pár škrabancov na začiatku sú teraz totálne zjazvené nohy, ruky - rany sú hlbšie a je ich viac. Lenže je to jediný spôsob ako si ulaviť. Taktiež jedlo. Bulímia/ Anorexia. Hrablo mi totálne, ako sa len dá. A zhoršuje sa to. Rodičia úplne zabudli, že som im ,,niečo,, vtedy povedala. Naprosto im vyhovuje, že som prestala chodiť von - veď som aj tak musela byť o 7 doma, žiadna diskotéka ani nič také. Vraj mám bezstarostný život. Nič ťažké. Čo len mne môže spôsobovať depky. Kurva!No čo asi?! Ja neviem či to robia naschvál , asi áno. Neuvedomujú si, ako ma zraňujú. So všetkým čo hovoria a ako sa správajú - ku mne. Prvý ročník na novej škole som celkom zvládla. So 400 vymeškanými hodinami ale jediná vyznamená. Čo ale teraz padlo, sú prázdniny a ja zase celé dni trávim prázdniny, pretože na kúpalisko s tými jazvami nechcem ísť, kamarátov nemám, rodičia ma ani nepustia. Tak čakám, kedy konečne bude zase škola, či vôbec sa toho dožijem. Kto vie čo bude.. Ja teda nie..

Mojou diagnózou je zmienená ťažká depresia , poruchy príjmu potravy, sebapoškodzovanie  a hraničná porucha osobnosti. Neviem či s tým niekto máte skúsenosti, ale mňa to ťahá stále hlbšie na dno. A neviem ako dopadne leto. Či zvládnem školu (ohováračky - je násť tam 12, z toho 6 báb, a jednej tzv.,,kráľovne,, som nepadla do oka - robí mi tam peklo) Nepáči sa jej prístup profákov (ani mne) správajú sa ku mne ako k psychopatovi, akoby sa báli že si pred nimi prodrežem žily alebo čo. Stále len ,,Čo ti je? Vyzeráč hrozne, stalo sa niečo? Ješ, nerežeš sa? Doma všetko v poriadku?" Lezie mi to na nervy, Najradšej by som bola keby mi dali pokoj. Po tom ako ma chvália a ja neviem čo, navádzájú!! spolužiakov nech sa so mnou bavia, že to mám ťažké a ja neviem čo, sú ku mne spolužiaci viac odmeraní lebo to berú akoby som im liezla dozadku. A všetko je na piču. Totálne. Všetko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










If you look in the mirror and don't like what you see
You can find out firsthand what it's like to be me.
So gather´round piggies and kiss this goodbye,
I'd encourage your smiles, I´ll expect you won´t cry!