Nevedu bleskovky, sonb, řetězáky ani jiné bejkárny a už vůbec nemám KlÁsNý bLoGíSeK! Majlí, HSM a jiné zrůdky pohřbívám zaživa, jejich obdivovatele požírám při plném vědomí, prášek z jejich rozdrcených kostí používám jako make up a jejich popel šňupu místo kokainu. Budiž navěky zatracen ten, kdo reklamu zde narvati hodláš!
DesignReklamyVzkazy AutoroviNávštěvní KnihaKolegovéWebyKontakt


Den kdy zaznělo ticho

16. října 2010 v 10:32 | Venom |  Tvorba
Když se toho rána probudil, vůbec by ho nenapadlo, že všechno bude jinak s definitivní platností.

Den začínal jako každý jiný, až na poněkud pošmourné počasí. V chatičce bylo nepříjemně lezavo a když se podíval z okna, v hlavě se mu rozeběhlo hejno myšlenek na téma - bílá noc, černý den. Čas od času ho napadaly nejrůznější myšlenky, které byl líný zaznamenávat, nicméně mu byly cennou inspirací pro jeho amatérskou tvorbu.

Vstal z postele, přistoupil k oknu a podíval se k nebi podivně černošedému, jako by ho někdo vystřihl z černobílého filmu. Vypadá to, že poslední den jeho dovolené se příliš nevydaří. Nevadilo mu to. Celý týden bylo krásně a on se mohl naplno věnovat tomu co měl rád. Procházkám v přírodě, rybolovu, herbaření nebo kreslení krajinek a procházkám ve svém vlastním světě. Byl novodobým poustevníkem na pokraji šílenství. Nepotřeboval vidět lidi, nesnášel je a měl jich dost a dost ve své práci. Jediné po čem toužil byla samota. Nechápal zoufalce, kteří bez televize propadali depresím a bez internetu nebyli schopní ani rozmyslet si, co si vezmou ten den na sebe.

Nedalo se však nic dělat. Od zítřka mu opět začne ten zatracenej kolotoč. Zase ho budou otravovat parodie na lidi. Tupé stádo, jehož jedinou starostí je shlédnout večer něco barevného na pokračování, popřípadě pomlouvat sousedy.

Sbalil si pár kousků oblečení, poslední krabičku cigaret, na záda hodil batoh a líným tempem se vydal ven z lesa, směrem k civilizaci.

Vanul teplý vítr, bylo dusno a ticho jako před bouří. Mezi těmi podivnými mraky občas prosvítalo bílé sluneční světlo, které mělo nádech věčnosti. Promnul si oči a štípl se do ruky. Měl pocit, že se mu to zdá. Cítil, že je něco v nepořádku, jen nevěděl co.

Po pár kilometrech došel až na autobusovou zastávku. Nikdo zde nečekal, což ho potěšilo. Když tu před týdnem vystupoval, trpěl společnost dosti hlučné a vykrmené rodinky, která se rozhodla les vyplenit od hub, nebo alespoň co nejvíce narušit klid lesní zvěře. Očima přelétl jízdní řád a podíval se na hodinky. No vida. Za pět minut to jede.

Jenže autobus nepřijel ani za deset minut, ba dokonce ani za půl hodiny. Znovu důkladně pročetl jízdní řád, ne, není víkend, nejsou tu psané žádné výluky... Copak má takovou smůlu? Asi se něco stalo nebo jen zapomněli vyvěsit upozornění o změně trasy. Co naplat, musí jít pěšky.

Po půl hodince došel na pokraj malého městečka, podivně ztichlého. Pocit, že něco není tak jak má být, se změnil v děsivou jistotu. Jediné co slyšel bylo listí v korunách stromů. Zahleděl se k nebi, na němž nekroužil ani jediný pták. Došlo mu, že dnes nepotkal žádného živého tvora. Nezaslechl zpěv ptactva, v dáli neslyší štěkot psa, dnes ještě z kabátu nesetřásl jediného brouka, dokonce ani třepetání motýlích křídel nikde nezaznamenal.

Přidal do kroku aby se dostal k prvním lidským obydlím. Ulevilo se mu, když si povšiml, že se za některými okny svítí. Asi je jen zbytečně paranoidní. Snadno podlehl děsivé atmosféře. Neměl si brát ke čtení ty horory. Jednou se z nich zblázní.

Pocítil hlad, a tak se vydal k místnímu "obchodnímu centru" jak tomu říkaváli senioři. Pro něj to byla jen mizerně vybavená sámoška se slušnou rozlohou, ovšem mizerným sortimentem, neochotným personálem a stále rozbitým vybavením. Už z dálky viděl, že dveře jsou otevřené, to znamená, že se zase rozbily. No pořád lepší než aby fungovala jen jedna pokladna, pomyslel si.

Vstoupil dovnitř a ztuhl.

Nikde ani živáčka. Nejednalo se o to klasické ospalé sobotní dopoledne, kdy si jedna babka jde koupit noviny a rohlíky. Nebyl tu vůbec nikdo! Dokonce ani za pokladnou, za pultem s uzeninami, nebyl tu nikdo, kdo by doplňoval zboží do regálů.

Však on někdo přijde, tohle je tady normální. Vzal si nákupní košík a začal bloumat mezi regály. Napadlo ho, že by mohl utéct bez placení. S jeho smůlou ovšem jistě někdo přijde, jakmile bude u pokladen.

Jenže nikdo nepřišel. Naštvaný vyrazil směrem ke skladu, kde tušil pokladní-slepice, že tlachají a hulí jak fabriky. Jenže ani tam nikdo nebyl. V popelníku zůstala jen dohořelá cigareta, kterou její kuřák stihl pouze zapálit, ale už snad ani nepotáhl, neboť popel nebyl odklepnutý ale měl celistvý tvar. Prošel tedy skladem až ke dveřím, kudy se běžně přijímalo zboží. Nikoho nenašel ani venku. Jen zaparkované auto dodavatele pečiva. Naštval se a celý svůj nákup nacpal do batohu. Do téhle prdele už se nevrátí! Stačil udělat sotva pár kroků a všiml si pohozeného kabátu a kufru.

Kdo tu mohl ty věci jen tak nechat? Sehl se k nim, rozhlédl se kolem sebe jestli ho nikdo nevidí a začal šacovat kapsy. Měl štěstí. Tyto svršky rozhodně nepatřily žádnému chudákovi a v peněžence našel slušný obnos peněz. V pravé kapse dokonce nalezl ten nejposlednější model mobilního telefonu. Zaradoval se a vyrazil směrem na nádraží. Lepší bude zmizet co nejrychleji.

Cestu si rozhodl zkrátit parkem. Tentokráte na lavičce neviděl ani jednoho bezdomovce, žádný feťák po něm nechtěl drobné, nebo cigaretu. Cigarety! Skočí si je rychle koupit do trafiky tady na rohu.

Už z dálky vypadala podivně. A což teprve zblízka.

Na stojanu byly vystavené včerejší noviny. Proč ne dnešní? Ale hlavně - kde je prodavač? Vchodové dveře malého stánku byly otevřené, a vítr s nimi hrál nepřijemnou, rozvrzanou melodii. Na nic nečekal a vkročil dovnitř. Žasnul nad množstvím cigaret, které se tu válely jen tak, bez dozoru, jako by se prodavač měl co nevidět vrátit. A co tržba? Otevřel šuplík s penězi a vybral něco přes deset tisíc. Pak vzal několik kartonů cigaret, těch nejdražších, protože všechny by nepobral a co nejrychleji zmizel.

Cestou na vlakové nádraží mu začalo vrtat hlavou, proč všechny ty věci už dávno neukradl někdo předtím. Vzápětí si snadno odpověděl: Vždyť je to tu jako po vymření! Neměl kdo.

Ani ne za deset minut došel na malé místní nádražíčko, ale už ho ani nepřekvapilo, že nikde nebylo živáčka. Rozhodl se nečekat na vlak. Pocit hrůzy z neznámého a hrozná předtucha v něm vzbudily touhu dostat se co nejdříve do města. Z kapsy vytáhl mobilní telefon a zapl ho. Vůbec mu celý týden nechyběl. Chtěl zavolat někomu ze svých blízkých, popřípadě zavolat policii aby prošetřili co se tu stalo. Pochopitelně tehdy, až bude v bezpečné vzdálenosti. Přece jen si nakradl dost.

Jenže mobil neměl signál. Pomyslel si, že snad ve městě to bude lepší, i když to byla slabá útěcha a on to věděl. Jen si nechtěl přiznat vážnost situace. Musí do města. Rychle. Vlaky nejezdí, pěšky je to daleko. Vypadá to, že bude muset krást dál. Auto.

Jedno stálo opodál. Dokonce s otevřenými dveřmi, jako by někdo zrovna vystupoval. Na nic nečekal. Vletěl dovnitř a šlápl na plyn. Sice nemá řidičák, ale vypadá to, že dnes už je všechno jedno.

Za třicet minut dorazil do města. Mobilní signál stále na nule. Na okraji města nikdo. V centru města také nikdo. Vykašlal se na auto a pobíhal po svých od budovy k budově. To už začal panikařit. Volal, křičel ale nikdo neodpovídal. Pohozených osobních věcí, nehlídaných regálů plných hodnotného zboží, dokonce ani opuštěných automobilů si už nevšímal. Chtěl jen jedno - vidět lidi.

V hlavě se mu míhaly všelijaké scénáře. Obvykle ty z katastrofických filmů. Co se mohlo stát? Uneslo všechny lidi i zvířata ufo? Na živelnou pohromu to nevypadá, všechno stojí na svém místě, dokonce někde funguje elektřina. Je to všechno blbej fór? Copak se na něj všichni domluvili? Nebo něco hrozí? Má se snad na Zemi zřítit meteorit a proto byli narychlo všichni evakuováni? Zrovna proběhl parkem, ale prázdné pavučiny bez svých obvyklých nájemníků, mu do tohoto scénáře neseděly. Kdo by zachraňoval pavouky?

Dávno zahodil ukradené cigarety, které mu byly najednou k ničemu. K ničemu jsou i peníze. Auta, mobilní telefony, zlato, diamanty, to všechno je k ničemu!

Zůstal na světě docela sám. Může všechno a nic. Je nejbohatším člověkem na světě a zároveň největší chudák. Jak dlouho bude žít? Zblázní se? Nebo se mu stane osudnou nepřistupnost lékařské pomoci? Chtěl by zjistit, že se mu všechno jen zdá. Probudit se obklopený tím nudným, šedivým davem nepříjemných lidí, tupým stádem, kterým on vždycky pohrdal. Vysmíval se jim, že je vůbec nepotřebuje. Ale teď? Co by dal za přítomnost svého nenáviděného kolegy.

Stál uprostřed náměstí. Společnost mu dělaly jen pohozené věci. Kočárky bez dětí a bez matek. Zboží bez prodavačů, auta bez řidičů. Hodiny na věži odbyly dvě hodiny odpoledne. Jak dlouho ještě budou fungovat, když tu není nikdo kdo by je držel v chodu?

Vítr kolem jeho hlavy nechal proletět pár bankovek. Jednu chytil a spálil. Musel se usmát nad tím, jak je to úplně fuk. Nezáleží jestli spálí jednu nebo padesát. Mohl by klidně zapálit libovolnou budovu a bylo by to docela fuk. Alespoň by nebylo pořád takový příšerný ticho!

Přesto mu někdo dělal společnost. A sice déšť, který v tu chvíli zněl jako rajská hudba a vzpomínka na život, kterým se to tu ještě včera hemžilo.







* Vaším dobrovolným úkolem je zamyslet se a do komentáře napsat, co všechno se mohlo stát dál.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 m. m. | Web | 16. října 2010 v 11:44 | Reagovat

Víc než zajímavý :) No, tak buď se probudí, nebo zjistí, že to všechno bylo způsobeno kouzlem jeho přání. Pak se dá jenom čekat, jestli se to vrátí zpátky, když si uvědomí, co provedl, nebo jestli pro to bude muset něco udělat. Třeba se prostě jen dostal do jiné dimenze a třeba tam vůbec není tak sám, jak si myslí - třeba tam takhle skončila už spousta lidí před ním, kteří si taky bláhově mysleli, že o samotě jim bude nejlíp.

2 Chie Niji Hatsukora Chie Niji Hatsukora | Web | 16. října 2010 v 11:58 | Reagovat

naprosto souhlasím s tím textem co máš v záhlaví :)

3 Keiko-chan Keiko-chan | Web | 24. října 2010 v 12:16 | Reagovat

To mi připomíná jeden díl nějakého seriálu, kdy kluk taky zjistil, že nikdo nikde není, nabral si peněz ale pak si uvědomil, že jsou k ničemu, myslel, že se zblázní a pak najednou došel domů a tam tradá! Rodiče vylejzali z krytu, říkali, že byl poplach, ale ten kluk ho jako jediný neslyšel, protože asi něco dělal (už nevim co). No ale co by se mohlo stát? Buď pro hrdinu přijedou ufoni, který na něj předtím zapomněli a on se pak ožení za ufonskou princeznu, nebo hrdin zjistí, že se octil v pekle a tohle je jeho trest za to, že moc kouřil/sesmilnil/fetoval/whatever, nebo hrdina dostane halucinace, navštíví ho medvídek z The Sims a on zjistí, že je ve hře, kde nějaký podlý hráčschválně vymazal ostatní postavy aby viděl, co se stane, nebo se prostě podřeže a to bude konec hezké pohádky.

4 Lúmenn Lúmenn | Web | 27. října 2010 v 18:52 | Reagovat

Splnilo se mu jeho největší přání. Ale na druou stranu - on chtěl nechat zmizet lidi, ne zvířata. Takže to nebude splněný přání, ale spíš noční můra. Asi bych ho taky nechala prožít jeden den a pak by se mohl probrat. A nebo by se z toho dal udělat celej román - zabydlel by se někde a začal hledat lidi. A postupně by se objevovaly známky přítomnosti živejch bytostí - třeba pavučina tam, kde včera nebyla, nebo rozkousaný oblečení od krys, aniž by nějakou viděl. A pak sny, hlasy, vidiny, za kterejma se požene a pak ten člověk zmizí. A nakonec se probere v blázinci, muhaháááá:D

5 Venom, Havránka Venom, Havránka | E-mail | Web | 28. října 2010 v 19:16 | Reagovat

[4]: Lúmennko blázinec je fascinujicí místo :D to máš pravdu.... geniální rozuzlení.

[3]: To je rozkošné... asi už nikdy nebudu ubližovat svým simíkům :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










If you look in the mirror and don't like what you see
You can find out firsthand what it's like to be me.
So gather´round piggies and kiss this goodbye,
I'd encourage your smiles, I´ll expect you won´t cry!