Nevedu bleskovky, sonb, řetězáky ani jiné bejkárny a už vůbec nemám KlÁsNý bLoGíSeK! Majlí, HSM a jiné zrůdky pohřbívám zaživa, jejich obdivovatele požírám při plném vědomí, prášek z jejich rozdrcených kostí používám jako make up a jejich popel šňupu místo kokainu. Budiž navěky zatracen ten, kdo reklamu zde narvati hodláš!
DesignReklamyVzkazy AutoroviNávštěvní KnihaKolegovéWebyKontakt


Cocaine is my Heroin

30. května 2010 v 16:02 | Venom |  Tvorba
baloon
Někomu to možná přijde vycucané z prstu a těžce nereálné. Ale věřte mi, že když něco píšu, tak si povětšinou nevymýšlím. A to co si vymyslím, není pro příběh jako takový podstatné.

Jak on nenáviděl vyhulený mozky! Zasraní huliči. Kámoš měl pravdu když mu říkal jaký to jsou ubožáci. Nemaj prostě koule na pořádnej fet. Nebo prachy. Zkouřej se a nic jim nechybí. A víte co? Když je nazvete feťákama tak se ještě urazej. Kreténci. Jak se opovažujou povyšovat, když jsou mnohem míň než ta nejšpinavější smažka?!

Přidal do kroku aby ze sebe vybil přebytečnou, nenávistnou energii a ke své nelibosti zjistil, že začalo mrholit. Nechtělo se mu jít v ceďáku, ale třeba bude mít štěstí a stihne to. Třeba se nerozprší... třeba... Pořád jen v něco doufá a většinou marně. Doufal, že dostane práci kterou chtěl, nedostal ji. Jeho vzdělání mu bylo totálně k hovnu, skončil jako doplňovač zboží. Ba co víc, většinou fungoval jako uklízečka. Věřil, že jednoho krásného dne nebudou mezi jeho kolegy patřit úkáčka, který taky z duše nenáviděl. Doufal, že Lenka dá kopačky tomu šampónkovi a všimne si jeho. Jindy zase doufal, že strýce raní mrtvice. Je to sice hnusné, ale on měl tendence mu neustále kecat do života. A to peklo, když se k nim nastěhoval! Měl nehoráznej vztek. Už jen pro jeho předpotopní názory a kecy o komouších. Ať s ním začal mluvit o čemkoli, skončilo to u toho, že za komunistů to bylo všechno mnohem lepší. A pak následovaly kejdy o tančení na Vlachovce.

Ale nejvíc ho sral jeho starší bratr. Kdysi si byli hodně blízcí. Všechno se změnilo, když se zčuchnul s tou partou vyhulenců. Už si neměl s kým promluvit o svejch problémech. Nikoho to nezajímalo. Jeho bratříček trávil většinu času u nějaký připitomnělý rpg. Nedokázal ani dokončit školu. Radši zatahoval a chodil se zčadit. Rodiče mu to tolerovali. Tvářil se jak boží umučení a vymýšlel si pohádky o tom, jak si na něj učitelé zasedli, jak ho spolužáci nemají rádi. No jo chudáčku, tak to není divu, že do školy nechodíš. Ukončil studium a půl roku dřepěl doma na zadku u her. Nikdo mu nic nevyčítal. V září nástup na novou školu. V listopadu zase konec. Prej ho to nebaví. Jistě, flákat se ve vyhlášeném feťáckém parku je větší prča. Až skončí tohle posraný léto, nejposranější ze všech, tak to bude to samé.

Rozpršelo se ještě víc, což ho vlastně nepřekvapovalo. Kdykoliv doufal, že se něco nestane, tak se to stalo. Prudce šlápl do louže a dešťová voda ho zcákala až do pasu. Teprve teď si uvědomil, jak moc se žene. Beztak je už promočený až na kůži, tak nemusí spěchat. No není to pech? Uprostřed srpna a zrovna on si vybere procházku ve slejváku. Nejmíň týden zase nezaprší.

Procházel alejí, která v něm odpálila další salvu vzpomínek. Tady byl tenkrát s bratrem když mu poprvé nabízel trávu. Nechtěl. To bylo keců, to bylo výsměchu že je srab. Jak už je to dávno. Kolik se toho změnilo? Vlastně nic moc, jen se jeden druhému odcizili.
,, Neblbni, na hulení nemůžeš bejt závislej.''
A kdo si to vždycky vyžral když brášínek neměl co ubalit? Kolik nadávek si musel vyslechnout? Kdo byl bez svý drogy náladovej jak ženská při krámech? Koho jednoho krásného dne odvezli do blázince? Kdo většinu svýho života proflákal u Wowka nebo s bandou budižkničemů? Nejhorší je ta bezmoc. Vidíte jak osoba kterou jste měli rádi přestává existovat a místo ní je jen apatická troska. Znuděná, která se neumí už zabavit jinak než tím, že se zhulí. Smutné. Proč se tohle muselo stát jeho bráchovi?

Naštěstí našel lidi, kteří pro něj měli pochopení. Opravdový feťáky a v nemalé míře i alkoholiky. No a co? Byli to dobrý lidi, neřešili jestli nosíte značkový hadry, vždycky se s nima dalo zajímavě pokecat. A s některýma ho pojila ta nenávist k huličům. Sice nechápal kde se to v nich vzalo, nemluvili spolu o minulosti, ale pohrdali jimi stejně jako on. Zatímco bratrovy kydy o tom, jak se tuhle zkouřili, byly furt na jedno brdo, u týhle party nikdy nevěděl s čím přijdou. Mohl sedět hodiny a poslouchat jaký měli stavy. Několikrát se přistihl, že by taky rád viděl místo fádního šedého stropu modrou oblohu a místo koberce spoustu kytek. Jen představa, že po něm polezou brouci ho poněkud znepokojovala. Taky by nerad trpěl utkvělou představou, že ho honí medvěd, jako se stalo tuhle bratránkovi kámoše, ke kterýmu má namířeno. Ale ve světě drog si každý najde přesně tu, co potřebuje.

Zahnul za roh. Konečně byl v ulici kde se jeho parta schází. Ještě dva bloky...

V kapse mu zavibroval mobil. A vida, kdy prej dorazí? Nemá cenu odpovídat, když je to jen pět minut cesty. Déšť pomalu ustával, rozeběhl se a sám nevěděl proč. Už se necítil tolik frustrovaný. Brzo bude s lidma, se kterýma si má co říct. Totiž ne že by jim vyblil celej svůj život, složený z neléčených depresí a pohrdání jeho osobou. Jenom by se ztrapnil... Ale cítil s těma lidma, měli mezi sebou zvláštní pouto. Byli jiní než jeho vrstevníci. Vždycky věřil tomu, že jeho inteligence je příliš vysoko na to, aby dokázal plácat o hovnech, o tom co bylo k obědu, co pařit za gamesku na netu nebo o tom, jakej opruz je škola. Tihle lidi mají za sebou v životě mnohem víc než blbečkové jeho věku. Když jsou zrovna při smyslech, dá se s nima skvěle bavit.

Vyběhl šest schodů vedoucích ke vchodovým dveřím baráku s oprýskanou fasádou. Zazvonil na zvonek, který by nahmatal i poslepu. Což téměř dělával pokaždé, když byl vylitej na sračky. Alkohol je svinstvo. Ale pomáhalo mu to zapomenout na jeho starosti. Bejt v útlumu však není nic moc. Ty kocoviny stojí taky za vyliž prdel. Potřebuje něco, po čem se bude cítit bděle a přitom naprosto fenomenálně. A věděl co to je. Lákalo ho to už dlouho.

Ozval se bzučák a on vklouzl do tmavé chodby. Vyšel schody do druhého patra, nejel výtahem. Sice netrpěl klaustrofóbií ale odporem k výtahům ano. Tenhle téměř pokaždé divně smrděl, byl počmáraný lihovkami a snadno by zapadl do béčkového hororu. Měl pocit, že s ním jednou spadne. Ale stejně v něm jezdí jen když je na sračky a to je mu všechno fuk.

Dveře od důvěrně známého bytu byly už pootevřené. Vklouzl do nich a přivítal se s přáteli. Přelétl pohledem po obýváku a všiml si poloprázdných lahví. Však i alkáč je tvrdá droga. Musel se spokojeně pousmát. Chlast je pro chlapy, tráva jen pro mimina. Bylo tu pár kluků těžce závislejch na alkáči. Bez placatky se z baráku nehli. Jeden jeho kámoš mu vyprávěl, jak málem dostal hysterák, když musel jít ven "nasucho".

U okna se válel kluk, kterýmu tekla krev z nosu. Taky nic neobvyklého. Bylo mu ho skoro líto. Měl panickou hrůzu z jehel. A takhle to potom dopadá. Rozežranej nos zevnitř. Debil.

V té době mu zbývaly mu čtyři měsíce života. Skočil z okna když jednoho dne nabyl dojmu, že má křídla.

Z koupelny se ozýval jekot a tupé rány. To zase nejmladší člen party vidí pavouky. Je to dost špatný když trpí arachnofóbií. Ale v obýváku ho nechat nemohli. Dělal by akorát bordel. Proč furt žere ty semínka když ví co to s ním dělá... magor.

Jemu zbývaly dva měsíce života. Zemřel na infarkt, protože jeho halucinace byly až příliš reálné.

Svalil se na gauč a čuměl do blba. Po jeho pravici seděl týpek, kterýho všichni uznávali jako nejzkušenějšího feťáka. Nebyl snad fet, kterej neprošel jeho rukama. Respektive nosem nebo žilou. Hodil na něj tázavý pohled. Prý mu stačí hodinka, na to aby sehnal cokoli si zamane. Zatím to tak pokaždý bylo.
,, Máš?''
Týpek přikývl a z kapsy vytáhl bílý prášek. Konečně. Jestli bude jen z poloviny pravda co se o tomhle zázraku říká, bude to stát za to. Měl z toho malou euforii už teď. Zkusí něco pořádnýho. Aspoň chvilku se cejtit jako mistr světa. Vítěz sám nad sebou i nad svojí pošahanou famílií.
,, Já tě varuju.Ty dojezdy jsou svinský...''

Ale nic ho nemohlo zastavit. Za pár minut nepopsatelnýho štěstí je schopnej protrpět i nejhorší depku svýho života.

Chce to jen zkusit. Jen poznat jakej je to pocit. Poprvé a naposled. Nebo možná ne naposled ale aspoň občas... Uniknout ze stereotypu. Tuhle touhu mají všichni v téhle místnosti společnou. Vlastně i ten v koupelně...

Tenkrát jsem netušil, že mi zbývá jen měsíc života. Za můj rychlej konec mohlo předávkování. Ale není to tak strašný. Únik ze stereotypu se mi opravdu podařil...
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Petra Petra | Web | 30. května 2010 v 16:42 | Reagovat

No... Hustý... Hezky napsaný :)

2 Evil Evil | Web | 30. května 2010 v 17:08 | Reagovat

tak to je vážně krásně napsaný.. pocity smažek.. dokázala bych se do nich vcítit, jak jim asi je.. deprese.. a únik je se sjet.. nevědět o ničem.. vymejt si mozek nějakou sračkou a chvíli si užívat tu úžasnou volnost a pseudoštěstí.. ale než se rozkoukají.. je pozdě..

3 TlusŤjoch TlusŤjoch | Web | 30. května 2010 v 18:42 | Reagovat

Každý má nějakou svou drogu ...

4 puffz puffz | 30. května 2010 v 18:50 | Reagovat

moc pekne napísané :)

5 Lucerna Lucerna | Web | 30. května 2010 v 19:32 | Reagovat

KlÁsNý bLoGíSeK!
neodolala som ja som skratka taka potvurka.. a ked neco zakazes.. :D

poviedka alebo pribeh je pekny, taky k zamysleni.. aj ja som k teme pisla poviedku, ze priepast :-D
hm, snad kazdy na tomto svete je na necom zavyslej, kazdy chce byt stastny.. zalezi len kam, ako a kedy nas cas zaveje.. :-) :-|

6 Hubert Hubert | Web | 30. května 2010 v 22:25 | Reagovat

Bomba! Jak jistě víš, tohle téma mě svým způsobem vzrušuje. Takže jsi zahrála přesně na tu notu, která mě baví. Nemám slov. :)

7 Venom Venom | E-mail | Web | 30. května 2010 v 22:31 | Reagovat

Děkuju lidi, fakt díky moc :) jsem ráda že to někoho bavilo číst :-)

[3]: Ano, mou drogou je kupříkladu káva :)

[5]: Já... nemám... bLoGíSeK! xDDD

[6]: No aby ses nám samým vzrušením neu... :D jinak mě těší že právě tebe to bavilo :) dalo by se říct, že psaní trochu temnějších věcí jsi můj vzor a inspirace.

8 Hubert Hubert | Web | 30. května 2010 v 22:46 | Reagovat

[7]: Musím si pamatovat, že bych neměl všude oznamovat co všechno mě vzrušuje :D
Já vzor? Inspirace? Tak to fakt děkuju. Mám dojem že jsem se dokonce začervenal. :)
Tak jsme se vzájemně pochválili a můžem s nosem nahoru v klidu usnout :D

9 Venom Venom | E-mail | Web | 31. května 2010 v 8:04 | Reagovat

[8]: Klidně to všude oznamuj, aspoň bude legra :D
No ano, teď se můžeme vychvalovat do nebe a bejt řádně namyšlení zvlášť když máme tak hezúúú blogísky :D

10 Lucerna Lucerna | Web | 31. května 2010 v 11:17 | Reagovat

[7]: si prvy ktoremu som take neco napisala, tak by si mal vypnut hrud a byt hrdy :-D ze blogisek.. kto tu zdrobnelinu vymyslel? :D
asi daka barby 8-O :-D

11 Lucerna Lucerna | Web | 31. května 2010 v 11:21 | Reagovat

ci vlastne malA.. ono chybicka se vlodila :-D

12 Venom Venom | E-mail | Web | 31. května 2010 v 15:00 | Reagovat

[11]: Tož mala i mal, já jsem genderově nevyrovnaná osoba a sdílím tělo s panem Joanem, který je ale gay, takže ve skutečnosti něco jako hysterická ženská.

13 Cady &  Enemy Cady & Enemy | Web | 2. června 2010 v 16:46 | Reagovat

Mám jen jedno slovo - zvláštní. Z těch popisů, pocitů, myšlenek mám takovej zvláštní pocit. Nějak mě to vtáhlo... Krásně napsaný...

14 Keiko-chan Keiko-chan | Web | 18. srpna 2010 v 14:45 | Reagovat

Zajímavé, vážně dobře jsi to napsala, Veno, jen tak dál ;-)

15 Laura Laura | Web | 21. srpna 2010 v 12:06 | Reagovat

Vycucané z prstu? Mě to přijde... děsivě realné. Člověk si uvědomí, jaký drogy jsou svinstvo... Vážně se mi ta povídka líbí, skoro bych jí řadila ke knížce jako je My děti ze stanice Zoo, Memento a jiný knížky o drogách

16 žencká žencká | Web | 12. února 2011 v 13:03 | Reagovat

nyaaaaaah to je krutýýýý! :'( ale pěkný zároveň

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama










If you look in the mirror and don't like what you see
You can find out firsthand what it's like to be me.
So gather´round piggies and kiss this goodbye,
I'd encourage your smiles, I´ll expect you won´t cry!